2.kapitola
Ráno jsem se probudil, a Hope spala ve svém pelechu, šel jsem si udělat do kuchyně snídani, a přemýšlel jsem co dnes podniknu, napadlo mě že bych mohl zavolat svému kamarádovi Adrienovy, a něco podniknout. Nakonec jsme se dohodly, že se sejdeme v jedenáct a něco podnikneme. V půl jedenácté jsem vyrazil i s Hope na místo, kde jsme měli s Adrianem sraz.
“Čau kámo”
“no ahoj Adriane”
“to pořád taháš sebou toho psa?”
“Ale no tak Adriane, napadlo mě že bychom si mohli zajít na rozhlednu”
“tak to abychom vyrazili Scotte”
Když jsme po třech hodinách dorazili na rozhlednu, jako první jsme si zašli na jídlo a na pivo. A ja se nemohl zbavit celou dobu pocitu, že mě někdo sleduje, ale rychle jsem ty pocity zahnal, a radši jsem se soustředil na krásný výhled co tu byl. Hope si sedla pod stůl hned vedle mě, a já jí automaticky začal hladit na hlavě mezi ušima.
“Scotte, ty se bez toho psa, snad ani nehneš.”
“To máš asi André pravdu.” nad tím jsem se musel usmát, protože měl vlastně pravdu.
Když jsme vyšly nahoru na rozhlednu, byl ještě krásnější výhled, bylo vidět celé naše malé město, a mě přišlo že vidím něco divného, mihotající se neviditelnou barieru, ale to byla samozřejmě blbost, začínal jsem mít poslední dobou pocit, že asi blázním. Když jsem byl malý, někdy jsem měl pocit, že vidím něco co ostatní děti nevidí, ale pak to na čas zmizelo, a teď mi přišlo, že znova blázním. Sešly jsme zpátky do města, rozloučil jsem se s kámošem, a vzal jsem to domu přes louku, kde jsem rád trávil čas, znova jsem si sedl do trávy a můj pes si lehl do trávy, a pozorovala okolí. Projel mi mráz po zádech, a znova jsem měl pocit, že na mě někdo kouká, otočil jsem hlavu, ale nic jsem neviděl, ale ten pocit jsem měl pořád.Všiml jsem si že i můj pes se otočil tím směrem, a něco mě dost překvapilo, měl jsem pocit že ji na chvilku zmodraly oči, ale to byla samozřejmě blbost, zatřepal jsem hlavou a stoupl jsem si k odchodu.
“holka, tak jdeme domu, pojď.”
Doma jsem si udělal rychlou večeři, vysprchoval jsem se, a nemohl jsem se těch pocitů z dneška zbavit. Lehnul jsem si do postele a okamžitě jsem usnul.
Cítila jsem, jak mě volají, proto jsem počkala až můj svěřenec usne, a vyskočila jsem oknem, zůstala jsem v podobě psa a běžela na místo odkud mě volali, až na místě jsem se přeměnila do své pravé podoby. Pozdravila jsem svého velitele.
“Dobrý večer Eliaši”
“Dobrý večer Jess, volal jsem tě, protože se něco děje, už vědí v jakém městě se nachází, ale ještě nevědí kdo to je. Musíš být ve střehu, a pokud to nebude nutné, zůstaň ve své podobě psa. Ještě nenastal čas, aby se vše dozvěděl.”
“Dobře Eliáši, a kdy je správný čas mu povědět kdo ve skutečnosti je?”
“Až přijde ten správný čas Jess.”
“tak pokud to je vše, vrátím se ke svému svěřenci.”
“Ano to je zatím vše, kdyby jsme zjistili něco nového, dame ti včas vědět.”
“Dobře, nashle”
Nečekala jsem na odpověď, a šla jsem zpátky ke svému svěřenci. Kousek od jeho domu, jsem se zase přeměnila, do podoby psa, a vyskočila jsem k němu oknem do ložnice. Lehla jsem si na podlahu, a usnula jsem.
Vstával jsem brzo ráno, nasnídal jsem se, a šel jsem z Hope na procházku, došel jsem na louku, ani jsem si neuvědomil že mám namířeno zrovna jsem. Pořád jsem přemýšlel o tom, co jsem včera viděl, jak se Hope změnily oči, ale k ničemu jsem nedospěl, jenom k tomu že jsem se zbláznil. A taky jsem přemýšlel o tom pocitu, že mě někdo sleduje, sedl jsem si na louku, a přemýšlel jsem dál, když jsem měl ten divný pocit znova, otočil jsem se, a nějaký stín se mihl kousek u lesa. Začínal jsem mít pocit, že jsem se dočista už zbláznil, podíval jsem se proto na svého psa, a opět jsem viděl jak se jí změnily oči, promnul jsem si oči, a měla je černý, lehl jsem si do trávy, a v duchu jsem si říkal že jsem blázen.
Takhle se to opakovalo snad týden, když jsem jedno odpoledne seděl znova na louce a četl jsem si, když jsem postřehl divný pohyb, zvedl jsem hlavu, a zadíval jsem se tím směrem, to co jsem viděl, mě překvapilo, tohle přece neexistuje, a když už tak jen v knížkách. Všiml jsem si i, jak se Hope zvedla, začala vrčet a koukala na to něco, co se na nás koukalo, vypadal jako člověk, ale ten obličej nebyl lidský, měl podobu zvířete a člověka, něco na ten způsob, ale bylo to hnusný. Najednou se to začalo přibližovat k nám. Rychle jsem si stoupl, a začal jsem přemýšlet, co budu dělat, když v tom Hope vystartovala. Stihl jsem akorát tak zakřičet.
“Hope neee!”
Ale už bylo pozdě, začaly okolo sebe kroužit, ten někdo na Hope zaútočil, ale uhnula mu, pak to zkusila Ona zaútočit, ale taky se vyhnul. Netuším jak dlouho na sebe takhle útočili, ale mě se to vůbec nelíbilo, chtěl jsem nějak zasáhnout, nechtěl jsem přijít o svého psa, chtěl jsem tam jít a nějak ji pomoc, ale když jsem udělal krok v před, Hope po něm v jeden moment vystartovala a zakousla se mu do hrdla, to něco s řevem padlo na zem, a Ona ho pořád držela za hrdlo, až se změnil v prach. Koukal jsem na to s otevřenou pusou, a nebyl jsem schopný se pohnout, a moje mysl jela na plný obrátky “co se to k sakru stalo?”
Moje mysl, si to nedokázala nějak srovnat, a přijmout co právě viděla. Když ke mě přiběhla Hope, klekl jsem si k ní, a radši jsem se soustředil na kontrolu, jestli ji něco není. Ale byla v pořádku, a tak jsem se rozhodl, že půjdeme domů. Cestou domů jsem usilovně přemýšlel, jestli se mi to nezdálo, a nebo mám jenom velkou představivost, ale jeden pohled na zakrvácenou Hope, od toho co nás napadl, mi stačil k tomu, že jsem si uvědomil, že to nejspíš byla realita. Sice jsem tak nějak myslel, že nejsme na tomto světě jediní obyvatele, ale bral jsem to spíš jako myšlenku, než že bych tomu skutečně věřil. Doma jsem okamžitě odnesl Hope do koupelny a položil jsem ji do vany, a umyl jsem z ní krev z boje. A uvědomil jsem si, že mi nejspíš zachránila život. Potom jsem si nalil velkého panáka whiskey a sedl jsem si v obýváku na gauč, a snažil jsem se to nějak pochopit. Jak jsem přemýšlel, vypil jsem skoro půlku flašky, a asi jsem musel usnout, protože mě vzbudily nějaké hlasy, ale jakmile jsem se probudil, utichlo to, podíval jsem se pod gauč kde předtím ležel pes, ale ten tam neležel, a tak jsem se přesunul do kuchyně, kde jsem si opláchl obličej a šel jsem nahoru do ložnice, kde jsem sebou plácnul do postele, po chvilce se objevila Hope a lehla si na podlahu.