4.kapitola
K ránu jsem se probudil, za okny byla ještě tma, povzdychl jsem si, a přetočil jsem se na druhý bok, ale tahle poloha mi nebyla příjemná, a tak jsem si lehl na záda a koukal jsem do stropu. Chtěl jsem si o tom všem z někým promluvit, ale nevěděl jsem s kým, přeci jenom někomu říct, kdo nejspíš jsem, by znamenalo, že by mě bral jako případ do blázince. otočil jsem hlavu, a moje oči zůstaly koukat na psa. Jedině sní si o tom můžu promluvit, ale problém byl, že se sní nechci vůbec bavit, vlastně nechci mít sní nic společného. Proto jsem vstal, oblékl jsem si tepláky, triko a mikinu, a šel jsem běhat. Nejdřív jsem běžel městem, potom jsem se objevil v lese, a ani nevím, jak se mi to povedlo, protože jsem do lesa vůbec nechtěl. Otočil jsem se, že poběžím domu, ale nechtělo se mi tam, a tak jsem běžel dál do lesa, doběhl jsem na mítinku, a sedl jsem si na lavicku, a rozhlížel jsem se. Když jsem tam seděl nějakou dobu, chtěl jsem zavolat na Hope, ale pak jsem si uvědomil, že sní nechci mít nic společného, vstal jsem naštvaně a běžel jsem domu, a rovnou jsem zamířil do sprchy, ze sprchy jsem došel do kuchyně a udělal jsem si snídani, a sedl jsem si s tím ke stolu. Z obýváku, přišla za mnou, čarodějka. Možná jí tak budu říkat, než vymyslím jak jí budu říkat.
“Co chceš?”
“Vím že jsi naštvaný, a máš plné právo, ale měli bychom začít s výukou, tvé schopnosti.”
“Ty jsi se snad zbláznila ne? Já žádnou moc nemám, jasný?”
“Ale máš Scotte. Chtěla bych se tě na něco zeptat.”
“Jo? A na co?”
“Jak si byl na té rozhledně, ty jsi viděl tu ochranou bariéru, že ano?”
Podíval jsem se na ní, a přemýšlel jsem co na to odpovědět, ale za denního světla, jsem měl možnost, si jí prohlédnout. Měla jasně modré oči, vlasy měla dlouhé a ve slunečním světle, byly až stříbrné, překvapilo mě, že byla drobné postavy, a přiznám se že bych její věk odhadl tak na dvacet, víc ne. Pak jsem si uvědomil, že na ní zírám, a tak jsem radši odpověděl.
“Ne, nic jsem neviděl.”
“Jak myslíš. Ale s tou výukou začneme hned jak se najíš.”
Protočil jsem oči, a začal jsem snídat, čarodějka mlčky seděla na proti mě, a jenom mě pozorovala, což mi dost vadilo, a tak jsem se na ni podíval se zvednutým obočím, jenom se usmála a dal na mě koukala. Po snídani, jsem odnesl nádobí do dřezu, otočil jsem se na ní.
“Fajn, tak začneme, ať už to mám s krku.”
“Dobrá jdeme do obýváku.”
Šel jsem za ní do obýváku, a posadil se na gauč, a čekal jsem co se bude teď dít. Ona si sedla do křesla na proti mě. Luskla prstem a objevila se na stole kniha.
“zkus pomocí mysli s tou knihou pohnout.”
“To už je nějaký vtip ne?”
“Neni Scotte, podívej.”
Podívala se na knihu a ta se přesunula na druhou stranu stolu, jenom jsem na ní překvapeně podíval, pak jsem se podíval pod stůl, jestli to není nějaký vtip, ale žádný provázky nebo čím by mohla tou knihou pohnout, tam nebylo.
“Jak si to udělala?”
“Pomoci mysli, říkala jsem ti to. Mám stejné schopnosti jako máš ty, abych tě je mohla naučit. Soustřeď vypusť ze své mysli všechno, a soustřeď se jenom na to, že chceš, pohnout knihou.”
Přišlo mi to jako blbost, ale proč to vlastně nezkusit. Soustředil jsem se, na tu blbou knihu, a po chvilce se najednou pohnula, do prostřed stolu.
“Co se to sakra stalo?”
“Pohnul jsi mysli knihou. Na první pokus to nebylo tak špatné, teď ji vrať na místo, kde ležela před tím, než si jí přesunul do prostřed.”
Zkusil jsem to znova a přesunula se. Tohle byla docela zábava, i když jsem pořád nechápal jak je to možné.
“tak jo, teď zkus pohnout tím stolem.”
“A to jako mám zase udělat jak?”
“úplně stejně, jako si pohnul knihou.”
Zkusil jsem se, soustředit na stůl, a trošku se pohnul. Podíval jsem se na ní, čarodějka se usmála.
“A teď ty čarodějko.”
“co Já?”
“pohni tím stolem, když tu mám ze sebe dělat debila, tak ať v tom nejsem sám.”
“Neděláš ze sebe debila.”
Najednou se stůl přemístil na druhou stranu obýváku, a stál hned před televizí.
“Jak to děláš, že si ho poslala až takhle daleko?”
“Naučila jsem se to, teď ho zkus dostat zpátky, na své místo.”
Soustředil jsem se na stůl, a pohnul se směrem k nám, ale nešlo to rychle jako čarodějce, ale povedlo se mi ho po krátké chvíli, dostat zase zpátky.
“to by šlo. Tak zkoušej pohnout znova knihou, dokud jí nepřesuneš na jeden pokus na druhou stranu stolu.”
“Jakou mám ještě moc?”
Najednou seděla vedle mě, což mě překvapilo, a pak se objevila jak seděla vedle mě, na křesle naproti mě. To mě dostalo, tak že jsem měl pusu snad až na podlaze, ale naštěstí jsem si to uvědomil a zavřel jsem jí. Potom se kniha snesla do vzduchu, a obletěla celý obývák.
“to je začátek, co se musíš naučit. Až to budeš umět ovládat, můžem pokračovat dál.”
“toho je ještě víc?”
“Ano, říkala jsem ti, že máš v sobě velkou moc.”
Znova jsem zkusil pohnout knihou, ale znova se přesunula, jenom do prostřed stolu, a tak jsem to zkusil znova, znova a znova. Ale jak jsem to zkoušel pořád, začala mě po nějaké době bolet hlava.
“Scotte, citím že tě bolí hlava.”
“To je ano, jak to že jsi semnou tak propojená?”
“Jsem tvůj ochránce, a abych tě mohla co nejlépe ochránit, vycítim tvé pocity a myšlenky.”
“Počkej, ty víš co si myslím?”
“Pokud to potřebuji, tak ano. Ale protože to je tvé soukromí, dělám to jen když jsem od tebe pryč, abych tě mohla chránit. Takže neboj, nečtu ti myšlenky, když nemusím. Ale tvoje pocity, cítim pořád.”
“Takže teď nevíš co si myslím?”
“Ne, nevím.”
“A jak to vypínáš a zapínáš?”
“Když ti nechci číst myšlenky, tak to blokuju a pokud to potřebuji, tak ten blok vypnu.”
“A když půjdeš pryč, a řeknu ti že mi nesmíš číst myšlenky?”
“Tak to nebudu dělat. Ale uvědom si, že pokud budeš v nebezpečí, tak myšlenkou mě můžeš i přivolat.”
“Jak to funguje?”
“Když se objeví nebezpečí, nebo i pokud si budeš myslet že jsi v nebezpečí, stačí když si pomyslíš moje jméno a Já se objevím.”
“to chci zkusit.”
“A jak prosím tě?”
“Já teď půjdu někam do města, a pomyslím na tebe a ty se tam zjevíš.”
“Scotte, já nemám tu moc na srandičky.”
“Ale no tak, nebuď tak vážná, prostě to chci vidět v praxi, takže Já jdu do města, a ty tu počkej, a zapni si ty myšlenky.”
Jess jenom protočila očima, ale zůstala sedět, a Já jsem šel rychle ven a mířil jsem do města, našel jsem si zapadlou uličku, aby jí nikdo neviděl objevit se. Ale nejdřív jsem si koupil kafe. Pomyslel jsem na Jess, a čekal jsem že to bude trvat dlouho, ale najednou stála vedle mě. Tohle bylo snad nejhustější, co jsem kdy viděl.
“To bylo hustý Jess. Budu to taky umět?”
“Ano, jednou ano.”
“Tak to je něco, prostě když se mi nebude chtít chodit, tak to použíju.”
“Scotte, to není na to, když jsi línej, ale aby jsi se dostal v případě nebezpečí pryč, nebo aby jsi se dostal někam kam rychle potřebuješ.”
"No jo, tak co teď?"
"Nic co by? Teď se proměním v psa, a ty půjdeš za matkou, protože jsi sní naposledy mluvil, když jsi od ní utekl."
"Můžu jí říct, co umím, a kdo jsi ty?"
"Scotte, zatím ještě ne. vzpomeň si, jak si se zachoval ty, když jsi se to dozvěděl. Tak s tím počkej."
"Dobře, počkám."
Jess se zase proměnila na psa, a vyšli jsme z uličky, směrem k matce, věděl jsem že jí to jednou budu muset říct, co umím ale měla Jess pravdu, že jí to nemůžu říct hned. Už to že ví kdo jsem, je na ní nejspíš moc. Došel jsem před její barák, usmál jsem se na Jess, a automaticky jsem jí pohladil mezi ušima, a zazvonil jsem.